Jméno si jistě získala svým původem, neboť pramení v oblasti Jizerských hor. Na cestě od hor se setkává na svém toku s řadou místních rybářských organizací – v Semilech, v Železném Brodě, na Malé Skále, v Turnově, ve Svijanech, aby pak u hubálovského jezu vkročila do revíru, na kterém hospodaří členové ČRS, MO v Mnichově Hradišti.

U nás Jizera tříští své vody o vlnolamy pod hubálovským jezem, pak se zklidní a postupuje tišinou po mělkém a kamenitém dně, aby pak omývala vysoké skály levého břehu pod obcí Hradec, kde pravý břeh tvoří přírodní útvar s močály a topoly, lidmi od nepaměti nazývaný “ostrov”. Ve středu onoho ostrova je i tůň s dobrou rybí obsádkou.

Po několika desítkách metrů se Jizera blíží k místu Na kamenci, jehož prostory jsou navštěvovány rybáři muškaři, kteří zde zkoušejí své umění při lovu lipana. Poměrně mělkým korytem, které je příčinou malých peřejí, ohraničeným na pravém břehu keřovitým porostem a na břehu druhém stráněmi se smrkovým a borovým lesem, plyne naše řeka k zátočině zvané Pod pojizbou. Zde byl před časem ráj pro lovce parem, lipanů i pstruhů, ale i dalších běžných druhů ryb.

Pak míjí pěkné zákoutí, kde je chata Bajerových, tvoří krásné úseky pro muškaře a blíží se k mostu, který převádí silnici od Mnichova Hradiště k Mohelnici, aby pak mohla pokračovat na Český Dub i dalšímy směry. Řeka míjí Mohelnici proslulou kostelíkem románského slohu, proti Mohelnici zanechává na svahu se vypínající zbytky hradu Zásadka a pod nimi bývalý hostinec pana Abraháma, v době své slávy proslulý sýrem domácí výroby.

V těchto místech je posilněna přítokem pstruhového potoka Mohelky, který se vine v délce asi osmi kilometrů romantickým údolím mezi stráněmi sporostem lesů, kde se žel snad až příliš rozbujelo chataření. Pak naše Jizera zanechává na svém pravém břehu uprostřed mohelnických luk tajemnou tůňku, obklopenou stromy a vrbovím, která již mnohému rybáři poskytla nejedno rybářské překvapení, blíží se kmístu, nazývanému Pod Červeným kopcem a míjí další točivý kout rybáři zvaný “parmoviště”.

Blíží se podél pachouňských strání kmístu, kde kdysi býval nevelký, ale svou výživnou vodou proslulý rybníček Pod myšlenkou, aby již po několika stech metrech dospěla do hezkého kouta, přístupného pro všestranné sportovní rybaření, do místa Na ohradech, které je přímo u silnice na Český Dub. Tady ji dělí jez a náhon Hněvousické elektrárny – v místech, kde stával zájezdní hostinec pana Junka Na Palubě, hojně navštěvovaný, který byl první rybářskou baštou mnichovohradišťských sportovních rybářů.

Řeka pak postupuje jednak náhonem a jednak řečištěm, rybáři zvaným “stará Jizera”, hojně navštěvovaným rybáři všech sportovních disciplín. Pak, když se spojila snáhonem na jeho konci protéká již podél našeho města Mnichova Hradiště.

Podél města tvoří řeka úsek většinou lipanový, i když se tu v tišinách loví i kapři, cejni a vůbec všechna ta rybí “sebranka”. Za městem, u železného mostu, dostává řeka zase jiný ráz. Na pravé straně toku se v povzdálí vypínaji budovy pivovaru Klášter. Na levé straně chátrají budovy podniku Limona. Zde řeka dostává ráz vod kaprových, cejnových a parmových. Dál po několika stech metrech vbíhá řečiště do krásného údolí ptýrovských skal. Toto místo získalo rybářský název zcela účelový – “kaproviště”. Jestli jsou tu opravdu kapři? Jsou, ale podle vzpomínek pamětníků zejména byli – a jací! Pak je tok řeky posilněn dalším pstruhovým potokem, Zábrdkou. Ta teče v délce přibližně třinácti kilometrů v zalesněných údolích a obcí Borovice, kde napájí mnichovohradišťskými rybáři vybudovaný sportovní rybník o rozloze pěti hektarů, rybník, který byl z peněz brigádníků obsazen hlavně kaprem a později i jinou rybou. V Borovivích je také nově vybudovaný areál rybochovných zařízení, o jakých se předchůdcům současných rybářů snad ani nesnilo. V těchto místech poskytuje Zábrdka mímořádně pěkné pstruhové prostředí, které je ovšem rušeno rozvojem chatové výstavby a letními tábory rekreantů.

Po pravém břehu lemují tedy tok řeky ptýrovské skály, levý louky a pole. Tady dostává řeka téměř tajuplný ráz. Míjí pak haškovskou vodárnu, blíží se k haškovskému jezu – a tady opouští mnichovohradišťský revír.

Zrekapitulujeme-li přdchozí popis – a nebo ještě lépe projdeme-li podél toku Jizery naším mnichovohradišťským rybářským revírem, zjistíme, že je příhodně členitý, rozmanitý a protéká krásnou přírodou, takže jej právem pokládáme za jeden znejkrásnějších na celém toku naší řeky. A tak není snad jediného místního rybáře, který by si svého revíru nevážil. I když je Jizera u nás i zrádná a zejména při povodních nebezpečná, i když je její čistota narušována, poskytuje rybářům při dobrém hospodaření dostatek množství pro uspokojení nároků takřka ve všech druzích rybářských sportovních disciplín. Vždyť také krevíru náleží část řeky v délce toku zhruba 14000 metrů, o rozloze vodních ploch na 51 hektarů.

Článek autora Rudolfa Tvrdého, převzat z pamětní publikace vydané v roce 1989.