O rybníkářství, které bylo kdysi základem chovu ryb a rybolovu.
Pozdější doba, kterou je nutno mřit staletími, ba tisíciletími, však přinesla změny i ve společenském uspořádání. Vládci rodů a knížata si postupně vyhradili právo na nejbohatší území.
Podle historických záznamů v našem kraji přeěla ve středověku moc do rukou klášterů a šlechty. S vlastnickým právem zanikla i odvěká možnost volného lovu zvěře a ryb. Povolení k lovu bylo nadále udělováno vlastníkem panství – šlechtou.
Počátky panství Mnichovo Hradiště sahají do poloviny 12. století, kdy štědrostí rodu Markvarticů byl na místě původního hradiště, na ostrohu u řeky Jizery, založen klášter cisterciáků, nazvaný Hradiště. Ve 13. století bylo mnichy založeno městečko nazávané zpočátku po klášteru Hradiště, později pak Mnichovo Hradiště.
Bohatý klášter dobyli a vypálili 30. Dubna roku 1420 orebité táhnoucí na Prahu. Kláěterní statky byly císařem Zikmundem téhož roku zastaveny Janovi z Vartenberka a z Ralska, ale Hradiště a okolí zůstalo v moci husitů.
V roce 1436 zastavil císař zikmund spolu s jinými statky Hradiště, Klášter a vsi Bukovinu, Jivinu, Rybitví, Březinu a další včetně městečka Hradiště Janu Čapkovi ze Sán. Později – v roce 1478 – se stává majitelem Mnichova Hradiště Mikuláš Berka z Dubé.
V roce 1557 dochází k rozdělení panství na panství Klášter a Mnichovo Hradiště. Ke sloučení obou panství dochází opět až v roce 1612, kdy Václav Budovec z Budova získává koupí panství Klášter od Labouňských. Panství Hradiště odkázal Václavovi Kryštof Budovec z Budova.
Po nezdařeném jstavovském povstání je Václav Budovec z Budova 21, června 1621 popraven na Staroměstském náměstí v Praze. Jeho statky jsou zkonfiskovány a r.1622 prodány Albrechtovi z Valdštejna. Albrechtovým oblíbencem byl jeho vzdálenější bratranec Maxmilián z Valdštejna, který od něho r.1624 dostal zástavou za 300 000 zlatých statky Klášter Hradiště a Mnich. Hradiště, dále Svijany bez vsí Kurovodice a Nudvojice, Studénku a Zvířetice. Tyto statky mu vévoda v r. 1627 postoupil do dědičného držení a staly se základem držav Valdštejnů na Mnichovohradišťsku.
Po smrti hraběte Maxmiliána roku 1655 nastalo vlivem dědictví dělení a drobení statků, které trvalo až do sedmdesátých let 17. století.
Ke sjednocení panství a statků v jednotný celek, velkostatek Mnichovo Hradiště, dochází až s nástupem Arnošta Josefa Valdštejna – probíhá až do konce 17. století.
Bylo to původně šest menších panství – Mnichovo Hradiště, Klášter, Zvířetice, Studénka, Valečov a Zásadka, k nimž se přikupovaly manší statky.
Zvýšený zájem šlechty o hospodářské podnikání přináší s sebou i postupný rozvoj rybářství a rybníkářství na Mnichovohradišťsku. Chov různých druhů ryb propagoval hlavně Arnošt Josef z Valdštejna (17. století) ve své hospodářské instrukci. Rybníky byly rozděleny do tří skupin. Nejmenší byly „potěrní“ rybníky, v nichž byl chován půdek do 1 roku, ve větších „vejtažních“ rybnících byly ryby dvouleté. Třetí skupiny tvořily rybníky „kaprové“, do kterých se vysazovala lovná ryvba, a tyto rybníky byly rozděleny do tří tříd tak, aby výlov byl pravidelný a každý rok rovnoměrný.
Velikost rybníků byla udávána podle toho, kolik kop násady se do nich dávalo. Největším rybníkem na panství Mnichovo Hradiště byl rybník Studénský na 800 kop násady a byl také jediný v první třídě kaprových rybníků. Převést tyto údaje na míru dnes užívanou je možné jen velmi přibližně. Udává se kopa násady na korec výměry.
Druhou třídu tvořily rybníky Koprník, Nový Rosocháč, Malý, Havránek, Rečkov, Malobělský, Brodek a Kozinec. Největší z nich byl Koprník na 400 kop násady, přičemž všechny dohromady byly na 730 kop násady.
Do třetí třídy patřily rybníky volšovský, Vokřín, Pekárek, Borovký, Velký Komárovský, Malý Komárovský, Patřín, Suchý, Bakovský, Nadýmáček a Horecký. Nejvštší z nich byl Volšovský na 200 kop a všechny dohromady byly potom na 700 kop násady.
Vylovené ryby byly tříděny podle velikosti. Kapři a štiky na sedm tříd, ostatní ryby na tři třídy.
Menší ryby do váhy jedné ryby se prodávaly na kusy, větší pak již na váhu. Ryby byly prodávány především v Mladé Boleslavi, ale i v ostatních městech panství.
Rybní hospodářství mělo stále se zvyšující podíl na tvorbě ročního zisku velkostatku. Rybniční síť byla v podstatě dokončena již na sklonku 17.století.
Šlechtické statky, a tedy i panství Mnichovo Hradiště, byly spravovány úředníky dle dobového schematu.
V čele panství stál hetman, druhým úředníkem byl purkrabí. Záležitosti obilní vedl písař obroční a peníze spravoval písař důchodní, jemuž pomáhal pomocný písař a holomek. Kromě vyšších úředníků se na hospodaření statku podíleli i další úředníci v jednotlivých hospodářských odvětvích. Rybní hospodářství vedl kolem poloviny 17.století “fišmistr” – porybný. Byl podřízen purkrabímu, který v rámci svých účtů evidoval a kontroloval vyúčtování hospodaření porybného. Porybný pečoval o násadu a ryby, o jejich rozmístění v rybnících a sádkách, o výlov ryb a dobrý stav hrází. Podřízeni mu byli holomci. S nimi porhlížel rybníky a zařizoval nutné práce – opravy hrází, prosekávání ledu v zimě apod. Dále měl za povinnost nechat vždy včas opravit rybníky a nelitovat nákladů na dělníky a materiál, protože tyto náklady se z rybníků ve velmi krátké době vracely.
Dohledem nad rybníky v blízkosti každé vsi se pověřovaly dvě důvěryhodné osoby, které měly případné škody okamžitě hlásit porybnému a holomkům, větší škody pak purkrabímu nebo hejtmanovi.
Při vysazování potěru museli být přítomni vždy holomek, rychtář a konšel, aby hlídali, zda se potěr vysazuje do co nejčistší vody a do hlubiny.
Dále byla ještě zřízena zvláštní funkce pstruhových rybářů, jejichž povinností bylo chytat pstruhy v potocích a vysazovat je do zvláštních pstruhových rybníků. V létě při nedostatku vody museli tito rybáři v potoce hloubit tůně, aby pstruzi nelekli, a na podzim tůně nechávali zahazovat. K ruce měli dvě důvěryhodné osoby, které musely pstruhové potoky hlídat před pytláky.
O rybářské náčiní a jeho opravy a v zimě o výrobu nového, se staral porybný s holomky. K povinnostem vrchního purkrabího patřílo v této době i zajiřťovat i vysekávání rákosu ze zarostlých rybníků. Rákos se odvážel do nejbližších dvorů, kde se používal jako podestýlka. Tím zbylo více slámy, která se tehdy zkrmovala.
Z pravomoci purkrabího byla vyjmuta správa účtů rybních a do čela rybního hospodářství byl postaven rybní písař, který vedl veškeré písemnosti, zatímco porybnému byla od této doby svěřena péče o běžný provoz tohoto hospodářství. Samostatné “účty rybní” se nám dochovaly jen od posledního desetiletí 17.století.
Při výlovy rybníků zaznamenával rybní písař množství vylovených ryb, jejich prodej, a podle předpokládaného výlovu byl povinen se již předem starat o kupce. V povědomí musel mít i množství ryb v sádkách a také ho písemně zaznamenávat v měsíčních čí čtvrtletních “cedulích” odevzdávaných hejtmanovi. Jestliže se ryby nerozprodaly a zůstaly v sádkácyh, jejich množství nechával potvrdit hejtmanem, na jaře pak byly rozvezeny zpět do rybníků. Vybrané kapry přechovával přes zimu v sádkách kvůli tření.
Přestože ryb bylo dost, nijak se jimy neplýtvalo. Leklé ryby se dávaly vyudit, pouze leklé a shnilé k uzení nevhodné ryby se odepisovaly.
Pacholkům, kteří prováděli výlovy rybníků, Arnošt Josef nařídil “…kromě chleba, piva a pálenky denně šest krejcarů vypláceti”, zřejmě proto, aby zvýšil jejich pracovní výkon a morálku při výlovu.
Nejlepšímu holomkovi, který byl určen porybným, byla dána polovina krmiva pro koně, 20 krejcarů a deputát jako dostávali čeledíni v panském dvoře. Za to se musel starat o rybníky a zprávy o nich dávat rybnímu písaři a hejtamovi. Kromě něho ještě dva holomci, kteří dostávali po patnácti krejcarech a deputát jako čeleď, organizovali u rybníků práci robotníků a každý týden se museli s rybním písařem dostavit k radě nahlásit stav rybníků. Dále byli určeni i hlídači sádek.
Všichni zaměstnanci rybního hospodářství, rybní písař, porybný, holomci a kromě nich i lesní dělníci, měli za povinnost dávat pozor na pytláky a nečistotu ve vodě, v potocích i řece a včas posílat hejtmanovi zprávy.
K ještě většímu rozkvětu rybníkářství dochází v 18.století. Ještě na počátku 19.století bylo na území velkostatku 109 rybníků. S růstem výroby ryb rostl i roční zisk, který na sklonku 18.století činil 4000-4500 zlatých rýnských, přičemž celý velkostatek měl průměrný roční zisk 18000 zlatých.
Jak velká suma peněz to byla, si uvědomíme při zjištění, že stavba zámku v Mnichově Hradišti prováděná v letech 1695 až 1703 stála něco přes 15000 zlatých.
Pro srovnání: pololetní plat nejvyššího úředníka panství – hejtmana – činil 120 zlatých, vrchního purkrabího 80 zlatých a rybního písaře 20 zlatých rýnských. Postupné omezování rozvinutého rybníkářství začíná koncem první poloviny 19.století.
Bohatství ryb nebylo ovšem jen v rybnících. K rybnímu hospodářství patřilo také povodí řeky Jizery. O Jizeře se říkalo, že “…v ní je prostřední hojnosti ryb lipanův, kaprův, štik, parem i jiných všelijakých ryb”.
Na panství nechyběly ani potoky. Klášterský pstruhový potok poháněl dva mlýny a plnil čtyři rybníky, mimo něj se nacházel v těch místech maličký potůček se střevlemi, mřenkami a slaky. Do Jizery v panství zvířetickém vtékal Bělský potok, pohánějící malobělský mlýn, kde bylo též nemálo rozličných ryb.
V pěněžních účtech panství se objevují i příjmy za pronájem rybníků, potoků a částí řeky Jizery.
Hrabě Arnošt Josef z Valdštejna umírá v roce 1702, ale velkostatky středního Pojizeří, tak jak on je sjednotil, zůstaly pak bez větších změn v držení rodu až do roku 1945.
V době okupace Československa nacistickým Německem se majitel velkostatku JuDr. Karel Valdštejn z podnětu svého souseda na Sychrově, Alaina Rohana, přihlásil k německé národnosti, a proto byl jeho majetek v roce 1945 jako německý znárodněn.
Článek autora Jana Krause, převzat z pamětní publikace vydané v roce 1989.